Taiwan tu zažíváme se vším všudy a výjimkou tu rozhodně nejsou ani tajfuny ani zemětřesení.
Zemětřesení bylo na mém bucket listu hned mezi prvními a byla jsem velmi zvědavá jaké to je tuto přírodní pohromu zažít. Vzhledem k tomu, že pocházím z Karviné, kde zažíváme důlní otřesy téměř každý den, naivně jsem čekala něco podobného. Lehký otřes, drnkající skleničky a kabinet, kdy se vám již ten den 4 kafe za den při otřesu ani nedotkne okraje hrnku.
Hahaha …..kéž by to bylo něco podobného.
Ten den mí rodiče nebyli doma, a tak jsem poprvé za svůj pobyt vstoupila do vysoké budovy, abych zde mohla přespat s další studentkou v mé druhé rodině. Den byl slunečný, jako ostatně každý den ve zdejším podnebí. (více jak 5 minutového deště se tady vážně nedočkáte). Celý den jsme trávili v přírodní reservaci s mojí třetí rodinou, která má dvě malé děti, a tak jsem na akci určené hlavně pro desetileté děti nepřirozeně trčela do výšky. Byli jsme se podívat do bažin, pozorovat volavky, dělali jsme s ostatními 5letými dětmi rybí kuličky, krevetové křupky a pletly z trávy vzory. Mé dvě malé sestřičky mě celý den učili, jak na to a pomáhali mi se i podepisovat:) Nemějte mi to za zlé, moje jméno je vážně těžké napsat. (陳亞嵐 - mé jméno 亞 - je znak pro asii 嵐- mlha po dešti. Jména zde neamjí význam, i když se zkládají ze znaků, které něco znamenají. )
Po dlouhém dni na slunci jsme se pak doplahočili domů. Já zůstala v obývacím pokoji a dívala se na televizi. A v tu chvíli to začlo.
Z ničeho nic začal telefon mého host bratra hlasitě kvílet a vydávat varovné zvuky. Sekundu na to se celá budova pod námi zhoupla. S tím se všechny dveře rozletěli a lustry se zhouply do úhlu 90°. Byla jsem jen v 9 patře paneláku a v Kaohsiungu byla síla zemětřesení pouhé 4 stupně, avšak i přesto bylo těžké jak vstát, tak pochopit co se děje. Všechno padalo a třískalo a vy jste mohli jen sedět na zadku a sledovat pohromu kolem vás. Abych ten pocit přiblížila, byl to pocit jako byste seděli na rákosí kývající se ve větu. Celý dům se houpal sem a tam, a když to přestalo můj host bratr jen oznámil, že tak silné zemětřesení už tu hodně dlouho neměli.
Pár hodin na to jsme dostali další vlnu zemětřesení, která doplnila počet 15 zemětřesení za den. Ani tehdy to nebyl úžasný zážitek, protože při další silné vlně jsem v obýváku byla sama, a to byl možná ještě horší pocit než předtím, protože sedět na rákosí, poslouchat jak se talíře tříští o zem bez vašeho přičinění a sledovat jak se plazma televize houpe spolu s vámi není sranda, zvlášť když talíře nemůžete rozbít sami a musíte sledovat jak ladně přistávají na zemi vedle vás.
Ze svého bucket listu tedy vyškrtávám zemětřesení jako splněné. Avšak po mém zážitku vám jen doporučuji zvážit možnost jestli si vůbec zemětřesení na bucket list dát. Jelikož ještě teď mám problém vejít do vysokých budov, aniž bych neměla paranoický pocit, že se vše houpe. Má hlava si stále myslí, že se budova hýbe sem a tam. Stala jsem ze zde tedy námořníkem na suchu pokoušející se občas bezdůvodně na své palubě najít balanc. YOHOO!