Měsíční zimní prázdniny se nesou v duchu pohody, klidu a překvapivě, zimy. Počasí v Kaohsiungu se teď točí kolem 12 stupňů a věřte nevěřte, je to zima neskutečná. Ačkoli i já se občas zakřením nad tím, že ve 12 stupních zde nosím zimní bundu určenou do - 12 stupňů, garantuji vám, že jakousi záhadou se zdá být zima ve vlhkém počasí zákeřnější. Nový čínský rok zde před pár týdny proplul kolem a zanechal za sebou závan penízků, hazardu a talířů jídla. Smutno po něm mi však nebylo, neboť než jsem se nadála, na dveře klepal další festival, tentokrát lampiónový.
Náš district se tedy vydal do Taitungu, města na jihovýchodě Taiwanu, obklopeného ze všech stran mořem a horami. Když se v okénkách vlaku začaly objevovat nekonečná zelená pole a tyrkysové nebe, věděli jsme, že se blížíme k cíli. Po opuštění vlaku jsme vstoupili do světem opomíjené krajiny, která alespoň mě, vyrazila dech, a která si získala mé srdce namísto mé první lásky. Celý první den jsme strávili v polích, přírodě a horách. Jako správní taiwanští místní jsme všude poctivě udělali miliony foteček, a pak, po dlouhém kochání se přírodou, jsme se přemístili něco spapkat.
Kultura festivalu a Taitungu nás plně zastihla druhý den ráno. Od chvíle, kdy se slunce vykutálelo na oblohu, se ze všech světových stran ozývaly ohňostroje, výbuchy a neskutečný rachot. Taitung jako by se probudil a vy jste se ocitli v jiném světě. Všude v ulicích byli lidé. Každý chrám a každý obchod měli před dveřmi vyskládané oběti, na které shlíželi černé, zlatem oděné malé sošky bohů, sledující každý váš krok. My jsme byli ten den přizváni k jistému rituálu, jehož náplní bylo (laicky řečeno) vybombit ohňostrojem nahého muže, který se vznáší dva metry ve vzduchu na kývajících se párátkách židle, jehož jediná ochrana je požehnaná ubohá zelená větvička. Teď abych to trochu přiblížila. Tradice, která je specifická pro právě toto město, se točí kolem víry, že dobrovolník, který je před rituálem požehnaný bohem a který s jeho pomocí vyjde z dýmů ohňostrojů živý a zdraví ven, zaručí dobré počasí a ochranu všem. Já však ale nejsem muž, a tudíž jsem se nemohla rituálu dobrovolně zůčastnit shora, ale věřte nevěřte to mi vůbec nevadilo, protože jsem tím pádem mohla být to zlo zdola. To, které na ony osůbky hází prskající ohňostroj. Dostala jsem rukavice, vatu do uší, brýle, pokrývku přes hlavu, aby mi nechytly vlasy, ohýnek a pás výbušnin. Pak už jsem v doprovodu zkušeného podpalovače tančila pod vznášejícími se nosítky.
Jeden výbuch sem, druhý tam. Za tři sekundy zapálení byl ohňostroj v plamenech. Bum sem bum tam. Rachot byl nemilosrdný, uši kvíleli bolestí, z kouře jste se nesmírně dusili i přes tři roušky a kousky třaskavin vám štípali sílou odpalu tělo.
Když se kouř rozplynul a rámus se uklidnil, z nosítek kupodivu vyšli mí kamarádi nepoškození. Živí a zdraví házeli přeslazené úsměvy k nohám dívek, které se na ony hrdiny s obnaženou hrudí také zpětně usmívali. Já se tudíž zařadila do řady na druhé kolo.
Nastal večer a tma zahalila město do šeda. Noc se prohloubila a s ní i síla ohňostrojů a třaskavin. Měli jsme ten den rozchod, a tak jsme s host sestrou od místní studentky zmizly společně v ulicích, nabývajících hlukem na síle. Vata v uších byla téměř k ničemu. Ocitly jsme se ve víru událostí večera, na který se jen tak nezapomíná. Chrámy byli otevřené dokořán a z jejich útrob na nás shlíželi v hedvábí odění bůžkové, jejichž pohledy doprovázeli stovky dračích hlav. Odér vůní chrámů se plazil ulicemi plných lidí. Kolem průvodů nosítek s bohy tančili lidé pomalovaní barvami a znaky. Hudba z repráků se bila s hlasem ohňostrojů a praskajících ohňů. Každou chvíli někde něco vybouchlo a dým byl všude. My se tedy připletli k obchůdku známého, který vítal zástup bohů k sobě. Všechny božské kočárky zahýbaly jeho směrem. Tam se vždy zastavily jen na pár chvil, a pak zase zmizely mezi lidmi a tmou. Průvod nebral konce. Naše hlavy byly postupně zasypány rudým popelem a před očima se nám míhaly černé a červené zuby místních, kteří žvýkali místní návykové látky nahrazující tabák. Atmosféra byla napnutá k prasknutí a my jsme na onom jediném místě zůstali přišpendlení do desíti večer, těsně před tím, než byl čas vrátit se zpět na hotel. Ani jsme si nevšimli, že uplynulo tolik času. V Hudbě a teplu ohňů jsme ztratili pojem o čase. Bylo to něco neskutečného. Když jsem se pak vrátila na hotel, musela jsem uznat, že za ten den jsem zažila ten nejdivočejší a nejvíce působivý festival vůbec.
Zbytek výletu jsme strávili v přírodě a horách. Vyjeli jsme si na kánoích na jezeře v horách zahaleném mlhou a probouzeli se do rán plných ranního oparu a čerstvé vůně divokých lesů. Ze všech míst, kde jsem kdy byla bych řekla, že tohle se umístilo na žebříčku těch nejlepších.
Na Taiwanu jsem téměř 6 měsíců a každý den si ho zamilovávám hlouběji a hlouběji. Taiwan má duši, která mě tu přišpendlila, a která mě nenechá jen tak lehce odjet.
Čím déle tu zůstávám tím těžší pro mě bude odsud odejít.