Za ty tři roky čekání se mi nemůžete divit, že má nedůvěra k tomu, jestli vážně vycestuji je veliká. Jsem jeden ze starších studentů, korona je teď na Taiwanu v plném proudu a obecně všechno se může pokazit. Proto jsem říkala, že dokud nebudu sedět v letadle, tak tomu, že vycestuji nevěřím.
Pak však během toho, co jsme se se ségrami dívali na Medvídka Pú a Barbie dvanáct tančících princezen (pohádky, které prostě nikdy nezklamou) kalendář přepnul na 26.8. Na den mého odletu.
Balení poslední 4 dny probíhalo v plném proudu a moje hlava stále nedokázala pochopit, co se děje. Poslední týden jsem se loučila s rodinnými příslušníky a kamarády snažících se mě v jednom kuse rozbrečet a nebudu lhát, téměř se jim to všem povedlo. Téměř proto, protože jsem stále nevěřila a nechápala.
A nechápala jsem stále, i když jsem zavírala kufry, na kterých jsem musela sedět, aby je taťka vůbec zapnul a nechápala jsem stále, i když jsem přepočítávala stohy dokumentů, ani když jsme v 10h vyrazili na Vídeňské letiště. A Mám takový pocit, že to asi nikdy nepochopím.
Bazalkové nudle
Bylo samozřejmostí, že celá rodina musela jet se mnou, protože jsem jim jednoduše nedala na výběr. Cestou jsme se ještě stavili naobědvat v restauraci na Slovensku, ale můj žaludek už v tu dobu nervozitou naříkal, a tak z nudlí s bazalkovým pestem nebylo nic. Hodinu na to jsem myslela, že ty nudle uvidí znova svět ještě dříve, než měli v plánu.
Byly jsme na Vídeňském letišti.
Letiště a shledání se s týmem
V check-inu proběhlo všechno v pořádku a i kufr, který rozhodně neměl jen požadovaných 23kg mi vzali. V řadě na check-inu už se mezitím za mnou scházeli další Outbondi letící se mnou letadlem. Byli jsme dohromady 4, protože ve skupině jde vše líp, víc hlav víc ví a když se něco stane, tak v tom jedete všichni. V davu nás ještě k tomu rozhodně nešlo přehlédnout, díky našim rotariánským sakům, ve kterých jsme se nesmírně škvařili, a tak jsme byli všichni pěkně červení a naše obličejíčky byly roztaženy do širokého úsměvu. No byla radost na nás pohledět. Slovník Outbond - lidi, kteří letí z Českého a Slovenského districtu. District- jedna ze stovek oblastí, pod kterou Rotary operuje a která se dále dělí na kluby. Každý ootbond pak spadá pod nějaký klub. Já jsem pod klubem RC Ostrava.
Rotary- organizace, se kterou cestuji. Klubová organizace, která chce zlepšit svět.
Inbound- já, člen districtu v jiném districtu.
RAMA, hvězda dne
Udělali jsme fotky, protože fotky jsou prostě nutnost a vyrazili jsme do sektoru D.
Rozloučení s rodinkou trvalo krátce a zároveň dlouho. Budu hodná a nebudu tady vykládat, kdo všechno pro mě uronil slzičku, nebo jestli jsem ji uronila také. Po dlouhém nedlouhém rozloučení jsme na sebe stále mávali, když jsem procházela security checkem a mávali jsme, i když se na nás celé letiště dívalo. Security check proběhl bez jakýchkoliv problémů a dokonce se mi podařilo pár pracovníků rozesmát díky myši od počítače, kterou jsem v jsem měla uloženou v RAMA krabici, která byla samozřejmě přirozeně bez laktózy. Místo elektronických spotřebičů tedy na páse projížděla na všechny se smějící RAMA. Má noční můra, kdy kolem vás začne vše pípat, se naštěstí nenaplnila, a tak jsem bez problémů prošla detekčním rámem a kolem nebezpečně vyhlížejících lidí s modrými rukavicemi na sobě, připravených vás ohledat od hlavy po paty. Mnohem rychleji jsme však prošli kolem letištních obchodů, protože ceny, které na nás mrkali, nás upřímně děsili víc, něž lidé s rukavicemi.
Pak už jsme jen nastupovali do letadla. Můj zážitek letu letadlem byl úžasný a 16h v letadle uteklo jako komár, kterého se snažíte roztlesknout. Takže rychle.
Má spolucestující je lepší než okénko
S prvním krokem mě letadlo přivítalo relaxační asijskou hudbou, nesoucí se celým prostorem. Usmála jsem se, když jsem našla své sedadlo, které jsem si vymodlila u samotného všemohoucího, a které nebylo u záchodu. (místenku jsme dostala až na místě.) Pak nastoupila má spolusedící a mě došlo, že jsem v tu chvíli vyhrála loterii. Sedadlo vedle jsem měla volné, mohla jsem se tedy roztahovat přes dvě sedadla ležící u okýnka. Co však bylo nejdůležitější, moje spolubydlící byla ještě úžasnější než prostor vedle mě. Byla to mladá paní, která se narodila na Taiwanu a poté se přestěhovala jako malá do USA, která pak procestovala půlku Evropy a teď žije ve Vídni. Navíc pracovala na projektu, který zahrnoval i Českou republiku respektive Moravský region, takže jsem byla ráda, že když jsem řekla, že žiji v České republice nemusela jsme složitě vysvětlovat co to vlastně je a že už to bude pár let co nejsme Československo.
Moje spolusedící byla upovídaná, upřímná a byla s ní neskutečná legrace. Učili jsme se navzájem jazyky, takže já jsem ji učila Česky a ona mě pro změnu Taiwanské fráze, kterými prý všechny okouzlím. V rámci letu ji dokonce hned na začátku cesty vybuchlo hlasitě pití a polekala celou sekci v letadle tak, že si všichni mysleli, že mají na palubě teroristu. Nic takového sice neřekli, ale jejich obličeje hovořili za vše. Vykulené oči, zděšené výrazy, poslední přání tam nahoru, no však to znáte.. Hao Hao Chi, neboli je to výborné. Fráze, kterou si zaručíte poklonu všech na Taiwanu zvlášť, když jídlo je zde tématem, které zabírá v pořadníku nejpopulárnějších témat pro konverzaci první místo.
Mrtvá vesmírná loď
Večer nastal poměrně rychle, hlavně díky tomu, že jsme proplouvali jedním časovým pásmem za druhým. Nespala jsem a moje spolusedící taky ne, ta pracovala celou noc na věcech, které můj mozek pochopit nedokázal a když jsem se jí později zeptala co ta děsivá věc na jejím počítači byla, zdělila mi, že tvoří něco jako svou biologickou Wikipedii, celou navzájem provázánou jako síť pavouka na vašich záchodech. Chtěla tam prý zaznamenat všechny své vědomosti. Celé letadlo potom co se venku setmělo do 2h spalo a já měla pocit, že jsem se ocitla na vesmírné lodi, kde všichni pasažéři jsou bud mrtví a nebo uměle hibernují a já jsem zůstala naživu s hackerkou po svém boku. Když jste se podívali z okénka, tak jste viděli místa, kde svět pod vámi zářil tisíci světélky měst a místa, převážně v Pákistánu, kde jste pluli černou dírou bez života.
Teplota v letadle klesla a přesto, že vás okolnost nutili spát, usnout jste zaboha nemohli. Když to tak dohromady spočítám naspala jsem se vším všudy hodinu. Díky pásmům však noc netrvala dlouho a díky slunci natahujícímu své raní paprsky okny letadla se všechny mrtvoly začaly probouzet k životu a hodinu na to jsme dostali další jídlo.
Bangkok a mušketýři
Náš let měl mezipřistání v Bangkoku, hlavním městě Thajska. Tam jsem taky nabrali do naší 4 členné posádky další mušketýry. Holčinu z Rakouska, letící také s Rotary na Taiwan a klučinu z Německa, jedoucího na Taiwan studovat na místní univerzitu. Oba byli super a jejich angličtina byla úžasná. Bavili jsem se o všem možném zatímco jsme pocházeli letištěm, jen abychom se dostali na další security check a mohli se znovu nalodit. Security check nezklamal ani tentokrát, protože jsme si všicni museli sundat boty a tak se security checkem ozývalo ťapání našich nožiček. Bylo to prostě k sežrání.
Nikdo na security naštěstí nepípal, a tak jsme se pokojně znova mohli nalodit do letadla. Už nás čekali jen 4 hodiny letu a pak vytoužený Taiwan!
Motýl a kafe ze Starbucksu
Jako když Rumburak luskne prsty, celá posádka vytuhla hned po tom, co se letadlo uhnízdilo na obloze. V jednu chvíli všichni seděli v letadle, polopřítomní a se zkříženýma rukama na hrudi a v další chvíli se všichni opět stali vesmírnými mrtvolami. I má spolubydlící hackerka tentokrát podlehla vábení davu. Avšak ona neměla v plánu jen usnout, měla v plánu se díky hibernaci stát dokonce motýlem. Zabalila se do deky tak, že vypadala jako kukla metamorfující housenky. Všechno, co kdysi patřilo vaší sousedce, bylo najednou zachumlané v kokonu a ani jídlo tomuto stvoření nenarušilo jeho klidný spánek. Já si spánek nemohla dovolit a roztahovat jsem se už také nemohla, protože vedle mě přibyl nový spolucestující. A jako napotvoru, všechna sedadla kolem nás byla prázdná. Můj druhý soused už se mnou bohužel nemluvil a chvílemi to vypadalo, že se mě i bojí, přestože jsem vůči němu vypadala jako italské espersso vedle kávy ze Starbucksu. Naše jediná komunikace tudíž byla jen ta, že jsme sváděli celou cestu formální boj o to, kdo si zabere opěradlo židle ve chvíli, kdy druhý nedává dostatečný pozor.
Palubní televizi jsem měla problém celou dobu zapnout a rozhodně jsem se nechtěla ztrapňovat před mým soupeřem tím, že bych se jí stále neúspěšně snažila zapínat, a tak jsem prostě založila ruce na hrudi jako všichni osatní a koukala zbytek cesty do stále černé obrazovky televize, zatímco si soused vedle mě užíval film s vikingy.
Moje spolusedící mezitím stále dělala kuklu.
Takhle pak vypadal i zbytek cesty. Když jsme se po 3 hodinách přibližovali k Taiwanu, můj spolucestující se nademnou slitoval a přitiskl se ke koženému sedadlu, abych se mohla dívat na mou novou domovinu, zhmotnující se pod námi.
Musím zde složit své poklony, protože kukla vedle mě stále zachovávala svou podobu, i když už letadlo přistávalo na letišti. Potom, co jsme se rozloučili mou lámanou čínštinou s odcházející a čerstvou spolubydlící, nastal čas vstát ze sedadla také. Ještě naposledy jsem se pokusila navázat oční kontakt s mým druhým spolusedícím, který mi k mému překvapení pokývl a usmál se na mě.
Válečné sekery byly zakopány!
Znovuzrození Jamese Bonda
Další část mé cesty bych nazvala detektivní či špionskou hrou, protože to, co jsme zažívali by se jinak popsat nedalo.
Když jsme se všichni mušketýři znovu setkali v chodbičce letadla vedoucí na letiště, ihned jsme vytáhli telefony a začali se zalogovávat do taiwanského karanténního systému, dávající vám pocit, že musíte být špičkový hacker, když se v něm vyznáte. Čínské znaky se nám míhaly společně s angličtinou před očima a my se snažili vyznat v úřednickém labyrintu slov. V tu chvíli na nás začal někdo volat a mávat. Náš fanoušek se ukázal nebýt ani host rodinou, ani nikdo z host districtu, ale paní z ministerstva školství podávající nám balíčky s přísně tajnými dokumenty. Mezi všemi papíry a rouškami, které jsme dostali se skvěla i malá obálka se SIM kartou, kterou jsme si ihned museli nainstalovat do mobilu. Dostali jsme sponu a hned jsme odemykali další level naší mise. Potom co jsme všichni úspešně nabourali do Taiwanské signální sítě jsme dostali další úkol: Jít.
Tento úkol byl pro nás špióny začátečníky značně abstraktní, jelikož na letišti je až trochu moc chodeb a odboček na to, abychom jen tak “šli”. Od toho tu však byli naprosto skvělý pracovníci letiště tzv. postavy ve hře pomáhající vám na vaší cestě. Každá osoba, kolem které jsme prošli, vždy natáhla ruku a ukázala směr. Nebyl jediný člověk, který by nás přehlédl. Takhle jsme zdolali celé bludiště, včetně dalších dvou security kontrol, dalšího zalogování do sytému, pasových kontrol, vyzvednutí kufru a nakonec udělání PCR testu, kde jsme plivali sliny do kelímku. Dokonce jsem poprvé použila své čínské schopnosti a zdělila jsem zmatené paní slovo: záchod. Ta ihned pochopila, že je to vážně nutné a pustila nás k lákavé vypadajícím piktogramům ženské postavy. Tento moment jsem tady musela zaznamenat, jako vzpomínku, kdy mi někdo rozuměl a kdy jsem se poprvé domluvila čínsky. Měla jsem v tu chvíli pocit, že jsem vyhrála bludišťáka!
Pak už jsme jen našli nadšené rotariány naprosto kypícím svou neutichající pozitivitou. Mise byla u konce. Za odměnu jsme dostali naše první jídlo, prošli jsme dezinfekčním postřikem a byli jsme naložení do karanténního vozidla, které nás zavezlo na karanténí hotel v Kaohsiungu. Třicet hodin bez spánku, utahaní, ale spokojení jsme jeli dalších 5h na hotel a ani nevíme jestli se nám usnout podařilo nebo ne.
Zakončení dobrodružné cesty
Na hotel jsme dorazili za tmy. Když se otevřeli dveře auta, přivítali nás blesky foťáku a rozesmáté obličeje dalších rotariánu. Dostali jsme další jídlo - Mc Donald a celou krabici plnou křupek, sladkostí a pitíček typických pro Taiwan. Vstoupili jsme do hotelu, už asi po padesáté jsme se zalogovali a za odměnu jsme dostali další jídlo. V té chvíli jsem začala litovat mé odpovědi na otázku vysmáté rotariánky jestli máme hlad. Sdělila jsem tenkrát, že máme a obrovský. Paní se tehdy jen vědoucně usmála. Měla tušení, co nás čeká.
Ruce plné po malíčky, vozík napráskaný krabicemi a jídlem doplahočila jsem se za pomocí výtahu do pátého patra hotelu, kde se nacházel můj pokoj. K mému překvapení mě před dveřmi čekala už moje 4 večeře.
Ale to byl teprve jenom slabý začátek…