SLIBNÝ KONEC A NOVÝ ZAČÁTEK

Jsem na Taiwanu už osm dní, a přesto jsem z něho viděla jen to málo, co mi nabízí mé ubohé karanténní okénko- výhled na další budovu. Asi se mi nebudete divit, že jsem se na ten osudný den, kdy konečně ochutnám pravou nekaranténní kuchyni a nadechnu se hutného teplého vzduchu, neskutečně těším. A věřte nevřete, osudný den vážně nastal! Byla jsem tak nadšená, že jsem tou silou dokonce dokázala zapnout oba mé nezapnutelné kufry, které jsem pak, už již menší silou, dá se říct, že i ubohou silou, dostrkala vším, co ze mě za těch osm dní v karanténě zbylo, k jednosměrnému výtahu dolů. Dveře výtahu se otevřely a z něho vykročila pohublá eiffelovka, tlačící dva zákeřné kufry. Takhle jsem si asi nějak představovala, jak to vypadalo, protože to jak rychle pracovníci hotelu vystartovali, aby mi pomohli, mluvilo za vše. Za pomocí ostřílených svalovců jsem dosáhla cíle 60 m tratě a předstoupila před check-out. Kolem mě se najednou vše začalo zrychlovat. Mezitím co jsem marně hledala teploměr, potřebný k check-outu, ke mě přišel ředitel našeho klubu a začal mě oslovovat. A najednou se vedle mě objevila kamera, natáčející moje další marné hledání. A najednou jsem měla teploměr. A najednou jsem byla na cestě ven. A najednou bylo mé vězení u konce.

TAIWAN

Obklopil mě hutný taiwanský vzduch a 40 lidí mávající mým směrem. Všichni se usmívali, vítali mě, dělali si se mnou fotku, mluvili na mě v jazycích, kterým jsem nerozuměla, volali mé jméno… moje host rodina mezitím držela plakát s mým obličejem velkým asi 1m přes půlku celého prostranství. Byl to chaos. Ale úžasný chaos. Mé kufry se dokonce ztratili hned v první minutě, co jsem vyšla ven. Pamatuju si jen ruce, a pak už těžké břímě převzal někdo jiný. Asi dobrou půl hodinu jsem ani nevěděla, kde své kufry mám, ale upřímně řečeno, v tu chvíli to bylo to poslední, na co jsem myslela.

Můj uvítací tým s mým obličejem

Když počet fotek přesáhl číslo 50, byl čas se sunout dál. Můj klub jménem Kaohsiung Harbour City se celý přemístil do podniku blízko mého nového bydlení na brunch, (snídaně a oběd v jednom:) a tak jsem si poprvé sedla do auta s mými host rodiči. Protože jsme se v tom chaosu vážně moc seznámit nemohli, nastal čas seznamování právě teď. Já neuměla čínsky, oni ne anglicky, a tak se nějakým zázrakem zhodnotilo, že čínština bude asi jednoduší variantou. Od obou rodičů se na mě začala valit složitá řeč místního jazyka. Pochopte, moje čínština by se mohla sečíst do dvoutýdenního studia, a tak jsem rozuměla s prominutím naprostý prd. Takový prd, že ani úsměvy a přikyvování vám v této situaci nezaručí důstojnost. Bylo tedy na čase seznámit se s naším nastávajícím dobrým přítelem, panem překladačem. A věřte mi, ta věc je šikovná. Během pár sekund jsme si s rodiči hned lépe rozuměli. A tak první čínská věta, která byla za pomocí překladače vyřčena a která mě nadosmrti bude pronásledovat, byla: Máš hlad?

Já s mým týmem:) Moje tři host rodiny a členové klubu.

Brunch se nesl v duchu západní kuchyně. Všichni si povídali a smáli se a já jsem pochopila, že můj klub je ta nejchaotičtější společnost, v jaké jsem se kdy vyskytovala. Nikdy jsem nečekala, že lidi na Taiwanu budou mít tolik energie do života a že s řádnými dokumenty zde vážně nic nejde srovnávat. Jejich energie naplňovala celou místnost k prasknutí a všechno to kolem vás vřelo veselým hlukem. Byl to zážitek, který mě uvítal s otevřenou náručí do nového světa a domova.

Brunch 360

RODINKA MĚ ROZMAZLUJE

Když už je řeč o domově, můj dům se nachází v bohatém distriktu, obklopený velkými bytovými domy, a i přesto má pět pater na výšku. Místo schodů se zde používá výtah a můj pokoj se nachází na čtvrtém patře. Město už dál nepokračuje, protože se před ním nachází hora Shoushan, a tak mám naprosto úchvatný výhled na park a horu neustále se koupající ve zlatém slunci. A musím vám říct, toho výhledu se snad nikdy nenabažím. O západech slunce už vůbec nemluvím.

výhled z mého okénka

Co jsem tak vypozorovala, tak doma se moc nevaří, protože zdejší jídlo potřebuje čas a trpělivost, a to místní lidé bohužel nemají. Zato se tu chodí po okolí do restaurací, a tak jsem hned první den na Taiwanu (karanténu vážně nepočítám) ochutnala thajskou kuchyni, prošla se ulicí s dechberoucím výhledem na horu Shoushan a začala se pomalinku se seznamovat s mojí úžasnou host rodinou.

moje rodinka

Moje host mamka je živel, který má neskutečně otevřené dveře všem. Už od první chvíle, kdy jsem vyšla z hotelu si byla vědoma toho, že je kolem mě moc velká tlačenice, a tak mě celou dobu držela opatrně u sebe a prodírala mě s něžností taiwanských maminek dopředu.

Vždy si spolu večer sedneme a povídáme, učíme se navzájem jazyky a vzhledem k tomu, že toho máme spolu hodně společného, sjíždíme po večerech naše oblíbené seriály.

Můj host taťka je taky super, hodně spolu komunikujeme a i když máme jazykové bariéry zvládáme už konverzaci o důležitých taiwanských tématech. Jako například: Máš hlad? Je to dobré? Kolik je hodin? Je tu vedro.

Moje host ségra je také úžasná. Často povídáme, i přesto že bydlí a pracuje v Taipei. (hlavní město Taiwanu) Další mí dva sourozenci jsou pryč takže dům je teď, až na mě a rodiče, prázdný. Je to celkem smutné, ale moji rodiče dokážou svou neutichající přítomností naplnit i pětipatrový dům.

A tak, když se teď po večerech snažím usnout, jde to těžko, protože vážně chci, aby co nejrychleji nastal další den.

video doložení